Tento článek byl odborně zaručen Mgr. Barborou Buzkovou, psycholožkou online poradny MOJRA.cz.
Moje blízká přítelkyně Jana dlouhodobě žila víceméně nezávisle. Občas se zapletla do nějakého vztahu, ale vždy si udržovala oddělené bydlení. Jana si užívala svou profesní dráhu, hodně cestovala, disponovala několika okruhy přátel, psala divadelní hry pro amatérský soubor, sama režírovala představení a v jejich malém městě byla velmi oblíbená. Občas jsem se s jistou lítostí přistihla, jak si říkám, jestli jí to skutečně stačí. Rozuměla jsem tomu, že život může být nesmírně obohacující i bez dětí, ale opravdu bez stabilního partnera? Teprve postupem času a na základě prostudování mnoha různých materiálů jsem si začala uvědomovat, jak nás společnost neustále přesvědčuje o tom, že bez romantického pouta jsme méněcenní nebo zkrátka někoho postrádáme.
Již od nejútlejšího věku jsme obklopeni nespočtem příběhů o romantické lásce, rodině a idealizovaném obrazu dokonalého páru. Filmová plátna, knižní stránky i reklamní sdělení nám neúnavně vyprávějí o štěstí, které se údajně rodí jedině tehdy, když narazíme na "toho pravého". Toho vyvoleného, s nímž si postavíme společný domov, zasadíme strom života a vychováme potomky… Tento hluboce zakořeněný kulturní a historický rámec, v němž byly partnerské svazky vždy považovány za základní pilíř rodiny a celé společnosti, dodnes formuje naše chápání osobního naplnění a bezpečí. Jak se však společnost vyvíjí a individualistické hodnoty nabývají na síle, objevují se i alternativní životní styly, které jasně dokazují, že plnohodnotná seberealizace a osobní pohoda nejsou výlučně vázány na romantický vztah.
„Už sis našla přítele? Tohle je poslední šance, ti nejlepší jsou už obsazení.' Tyto, ačkoliv dobře myšlené, věty a otázky ze strany příbuzných často pramení z upřímného zájmu a obav. Největší "tlak" samozřejmě nastává ve chvíli, kdy se žena přiblíží třicítce a stále není vdaná, a nedej bože, ještě není matkou. Konečné štěstí přece přichází až s partnerem a dětmi, protože "teprve tehdy člověk pochopí, co je to pravá láska". Tento vzorec není určen jen pro ženy - i muži, kteří preferují život v single statusu, se neradi setkávají s podezřením, že je s nimi něco v nepořádku.
Představy o tom, že plnohodnotný život se odehrává výhradně v rámci partnerského svazku, jsou v nás hluboce zakořeněny. Nejde jen o generaci našich rodičů a prarodičů, kteří se na naše vztahy neustále ptají, ale často i o naše vlastní vnitřní nastavení. Často máme pocit, že bychom měli naplnit jejich očekávání a že jít vlastní cestou je v tomto ohledu nesprávné. Ačkoliv je přirozené cítit se občas pod tlakem, je zásadní si uvědomit, že váš životní příběh je jedinečný a skutečné štěstí spočívá v tom, jak se cítíte vy sami, nikoli v tom, zda dodržujete zavedené společenské normy.
Proč jsou tedy lidé žijící nezadaně často terčem kritiky? Jedním z hlavních důvodů, proč lidé, kteří se svobodně rozhodnou žít jako single, čelí negativním stereotypům, je dlouhodobě usazená společenská představa, že bez romantického partnera nám něco zásadního chybí. Jednotlivci bez partnera jsou často vnímáni jako osamělí, neúspěšní, "podivně" odlišní či přehnaně sobečtí - jakoby jejich životní volba vyžadovala neustálé ospravedlňování. Tato stigmatizace může mít celou řadu kořenů:
Společenské klima a rodinný tlak: V minulosti byly manželství či dlouhodobé soužití prakticky jedinou jistotou sociální i ekonomické stability. Přestože se situace výrazně změnila, některé historické modely přetrvávají. Často je v rodinném prostředí silně ukotvena představa, že jediným smyslem života je najít partnera a zplodit potomky. Jedinci, kteří vedou život bez partnera, se tak musí potýkat s nutností svou volbu obhajovat a čelit předsudkům, že jsou příliš individualističtí, neslučitelní, egocentričtí nebo prostě jen jiní.
Genderové stereotypy: Žena, která se rozhodne žít nezadaná, bývá neradostně označována za kariéristku zaměřenou na sebe, zatímco muž je pak vnímán jako neschopný navázat hlubší citový vztah nebo finančně podporovat svou partnerku.
Kulturní vzorce: Filmové a televizní seriály, stejně jako literární díla, často zobrazují single postavy jako ztělesnění osamělosti, neúspěchu nebo extravagantnosti, čímž dále posilují negativní stereotypy a ovlivňují veřejné mínění.
Nedostatek emoční podpory: Lidé, kteří žijí bez partnera, mohou vzbuzovat soucit. Mohou být vnímáni jako ti, kdo si nedokážou osvojit blízkost a vzájemnou podporu, a tudíž nedostatečně pečují o svůj vnitřní svět a duševní pohodu.
Významní psychologové, jako například Roy F. Baumeister a Mark R. Leary, ve svém vlivném výzkumu z roku 1995 s názvem "The Need to Belong" (Potřeba patřit) zdůraznili, že každý z nás je poháněn základní, vrozenou touhou po vytváření pevných mezilidských vazeb. Tato zásadní potřeba "někam patřit" není omezena pouze na romantické vztahy, ale může být naplněna skrze blízké přátelství, rodinné vazby nebo naopak profesionální kontakty. Mnoho jedinců, kteří se rozhodnou žít jako single, nachází svou sílu v hlubokých přátelských vztazích a ve schopnosti intenzivně se věnovat osobnímu rozvoji, což jim umožňuje úspěšně překonat společenský tlak a stereotypní představu, že bez partnera nám nutně něco zásadního chybí.
Nejlepší obsah z Mojí psychologie si můžete dopřát i ve formě audioverzí. Veškeré audiočlánky jsou k dispozici zde.
Společnost a média nám neustále opakují, že jediná cesta ke skutečně naplněnému životu vede přes nalezení "té pravé" lásky. Vědecké poznatky nám však nabízejí odlišný pohled a rozšiřují naše chápání lidské spokojenosti. Americký psycholog Bert N. Uchino ve své práci "Social support and health" (Sociální podpora a zdraví) jasně ukazuje, že kvalitní sociální vazby mají zásadní vliv na naše fyziologické procesy, schopnost zvládat stres a celkovou životní pohodu, přičemž se jedná o naše vztahy obecně. Jinými slovy: Naše zdraví a pocity štěstí jsou ovlivněny kvalitou jak romantických, tak přátelských a rodinných vztahů.
Dalším klíčovým aspektem, který si zaslouží hlubší zamyšlení, je způsob, jakým si lidé definují svou vlastní hodnotu a co pro ně znamená osobní seberealizace. Studie, na které odkazuje psycholog David Myers, potvrzují, že skutečná radost a pocit naplnění nejsou podmíněny pouze naším rodinným stavem, ale spíše kvalitou našich sociálních vazeb a vnitřní spokojeností, kterou nacházíme v různých aspektech života. Pro mnoho těch, kteří volí život jako single, představuje toto rozhodnutí jedinečnou příležitost soustředit se na sebe, rozvíjet své zájmy, koníčky a profesní cíle, aniž by museli neustále naplňovat očekávání druhých. Tato introspekce a hluboké sebepoznání se často stávají základním kamenem pro opravdovou seberealizaci.
Přestože nám vědecké studie a teorie poskytují cenný vhled do fungování lidské psychiky a složitosti mezilidských vztahů, často je nezbytné slyšet i osobní, podpůrné myšlenky, které nám pomáhají cítit se lépe a uvědomit si naši vlastní inherentní hodnotu. Mnoho respektovaných psychologů opakovaně zdůrazňuje, že klíč k naplněnému životu nespočívá pouze v dodržování společenských konvencí, ale především v autentickém a laskavém vztahu k sobě samému.
„Odvaha být zranitelný je základním předpokladem pro navázání skutečného spojení,' říká výzkumnice a profesorka Brené Brown, jejíž práce zabývající se lidskou zranitelností a odvahou oslovuje miliony lidí po celém světě. Její myšlenka podtrhuje, že otevřenost a upřímnost vůči sobě samým nám umožňují navazovat hlubší a smysluplnější vztahy - nejen s ostatními lidmi, ale především se sebou samými. Jakmile se naučíme přijímat své vlastní nedokonalosti s laskavostí, můžeme objevit skutečnou vnitřní sílu a klid, ať už žijeme v páru, nebo si užíváme svobodu života single.
Podobně i psycholog Martin Seligman, zakladatel pozitivní psychologie, často upozorňuje na to, že hledání štěstí vychází primárně ze schopnosti soustředit se na své vlastní silné stránky a potenciál. Jeho přístup nám připomíná, že životní spokojenost by neměla být měřena výhradně společenskými standardy, ale spíše naší schopností náležitě ocenit to, co již máme, a aktivně pracovat na svém osobním růstu. Navíc se stále více zdůrazňuje, že každý člověk si kráčí svou jedinečnou životní cestou. Moderní psychologické směřování nás vybízí k tomu, abychom se nesrovnávali s ostatními, ale naopak hledali vnitřní zdroje radosti a smyslu. To znamená, že i když se naše volba ubírá směrem k životu single, nemusíme se cítit nijak méněcenní. Jak trefně podotýká již zmíněná Brené Brown, „Nemusíte naplňovat cizí očekávání, abyste si zasloužili lásku a uznání.'
Není tedy na čase přehodnotit, co vlastně znamená vést naplněný život? Nejde o bezmyšlenkovité následování zastaralých předpisů, ale spíše o uvědomění si skutečné hodnoty všech našich mezilidských vztahů, ať už jsou romantické, přátelské či rodinné, a o schopnost rozvíjet své vnitřní zdroje a osobní kvality. Naše hodnota jako jednotlivců nespočívá pouze v tom, zda máme partnera, ale v tom, jak se chováme k sobě samým a jak úspěšně naplňujeme své individuální cíle a sny. Společenské stereotypy a tlak okolí by vůbec neměly určovat, co je pro nás to pravé - každý jednotlivec má nezpochybnitelné právo zvolit si život, který mu nejlépe vyhovuje, a hledat naplnění svým vlastním, jedinečným tempem, aniž by se musel komukoliv zpovídat.
Nebojte se projevit odvahu a otevřeně promluvit se svou rodinou, která může mít svá vlastní, pevně daná očekávání - je to projev vaší vnitřní síly a pevného přesvědčení, že víte, co je pro vás v životě nejlepší. Buďte naprosto upřímní, řekněte jim, že se cítíte šťastní a naplnění ve své současné situaci jako single, protože vám tento životní styl umožňuje věnovat se naplno osobnímu růstu, kariéře či svým vášním, aniž byste se museli jakkoliv přizpůsobovat očekáváním druhých. Vysvětlete jim, že vaše volba nevychází z žádného odporu vůči partnerským vztahům, ale z čisté touhy žít autenticky a svobodně, a že jste o této možnosti dlouze a pečlivě přemýšleli. Pokud se objeví jakékoliv obavy nebo otázky, naslouchejte jim s maximálním respektem, ale zároveň zdůrazněte, že konečné rozhodnutí je výhradně na vás a že jste si naprosto jisti, že jste udělali tu nejlepší volbu: „Mami a tati, prosím, nebojte se o mě. Jsem takto šťastný/á a nic mi nechybí.' Každý z nás totiž disponuje právem hledat naplnění a radost tím nejvhodnějším způsobem, který odpovídá jeho jedinečné osobnosti a životnímu příběhu.
Na co si dát pozor při komunikaci s lidmi, kteří žijí nezadaní:
„Kdy si už konečně někoho najdeš?' Tato otázka naznačuje, že být single je nějaká forma problému nebo selhání, což může být pro dotyčnou osobu velmi zraňující.
„Proč jsi pořád tak sám/sama?' Podobně jako předchozí, i tato otázka sugeruje, že je s osobou něco špatně, pokud není ve vztahu, a působí jako odsuzující soud.
„Nemáš strach, že ti bez partnera něco podstatného uniká?' Tato fráze předpokládá, že život bez partnera je neúplný nebo méně hodnotný, což může být velmi urážlivé.
„A ty už zůstaneš navždy sám? Není ti občas smutno?' Zde se podsouvá, že život v single stavu je trvalý a nežádoucí, což může působit ponižujícím dojmem.
„Taková krásná žena/tak atraktivní muž by si už měl/a najít někoho, kdo to ocení.' Ačkoliv se tato věta může zdát jako lichotka, ve skutečnosti podkopává hodnotu single životního stylu a naznačuje, že člověk by měl mít nutkavou potřebu hledat partnera.
„Co budeš dělat, až tě přátelé jednou opustí?' Tato věta vytváří dojem, že život bez partnera je nevyhnutelně osamělý a dlouhodobě neudržitelný.
„Ve dvou se to lépe táhne, i finančně!' Tento komentář snižuje hodnotu samostatného života tím, že staví partnerský vztah do pozice nezbytného ekonomického zázemí, čímž zcela ignoruje individuální životní priority jednotlivce.
„Není snad už na čase, abys začal/a přemýšlet o založení rodiny?' Tato otázka předpokládá, že hlavní hodnota života spočívá ve vztahu a rodině, což může vyvolávat pocit, že single lidé něčeho zásadního postrádají.
„Všichni už dávno našli toho pravého, ty se taky dočkáš.' Tato věta implikuje, že být single je nějaká forma nedostatku, a pokud člověk není ve vztahu, musí s ním být něco v nepořádku.
„Zkus nějakou seznamku, spousta lidí tam taky našla partnera.' Tento nátlak naznačuje, že dotyčná osoba dělá něco „špatně', pokud zatím partnera nenalezla, a zcela opomíjí individuální tempo a preference při hledání budoucího vztahu.
Na jaře roku 2018 jsem šla na přednášku o moderní architektuře v Praze. Byla tam úžasná atmosféra, plný sál lidí, kteří sdíleli stejnou vášeň. Mezi nimi seděl i David, jehož úsměv mě okamžitě zaujal. Během přestávky jsme se dali do řeči a zjistili jsme, že oba milujeme cestování a staré černobílé filmy. Byl to nečekaný pocit spřízněnosti, který se jen tak nenaskytne.
Naše první rande bylo v malé kavárně na Malé Straně. Mluvili jsme hodiny, smáli se a objevovali další a další společné zájmy. Už tehdy jsem věděla, že je to víc než jen přátelství. David byl pro mě jako ztělesněná představa ideálního partnera - pozorný, vtipný, s neuvěřitelně laskavýma očima. Postupně jsme spolu začali trávit více času, navštěvovali galerie, chodili na procházky do parků a objevovali skryté kouzlo našeho města.
Jednoho večera, když jsme spolu seděli na Vyšehradě a pozorovali osvětlenou Prahu, mi David řekl, že mě miluje. Bylo to upřímné a dojemné. V tu chvíli jsem si uvědomila, že přesně tohle jsem vždycky hledala - hluboké spojení, vzájemný respekt a lásku, která dává životu smysl. Naše společná cesta se teprve začínala rozvíjet, ale věděla jsem, že s Davidem po boku se nemůžu dočkat toho, co nám život přinese.